Rentgen zlomeného malíčku

První zlomenina v životě

Aneb jak se zramovat na snowboardu po 15 metrech a nedat za to ani korunu :)

Po spoustě let přemýšlení a odkládání jsem se rozhodl, že už je čas naučit se jezdit na snowboardu. Vždycky se mi to líbilo a pokaždé jsem pokukoval po snowboarďácích na svahu se závistí. Lyžování je skvělé, o tom po spoustě let strávených zapnutý ve vázání rozhodně nepochybuju. Ale snowboard je jiný. Je v něm víc volnosti, hravosti.

Nelehké přípravy

Hned po Novém roce jsem se domluvil s bráchou, že si na jeden víkendový den zajedeme na Dalečín. Pár dní mrzlo a tak měli nasněženou dostatečnou vrstvu, navíc jsou tam ceny velmi příznivé a svah je tak akorát – nahoře prudší na vyblbnutí, dole pozvolnější, ideální na učení. Zbývalo jen zjistit, jak je to s půjčením výbavy a s možností výcviku. Shodli jsme se, že je lepší zaplatit si instruktora a naučit se správně základy, než se plácat podle návodů na internetu. A tady přišel zádrhel.

Dalečín na svých oficiálních stránkách – mimochodem jde o stránky které bych za jedno odpoledne u piva zvládl překopat tak aby vypadaly aspoň k něčemu – nemá žádné konkrétní informace. Vše vyřizuje jediné telefonní číslo, na kterém se pán zásadně nepředstavuje. To je něco, co považuju za zásadní faux-pas. Chci-li podnikat, musím se určitým způsobem chovat a zvednutí telefonu stylem “Prosím?” rozhodně není ideální. Po ujištění, že na stránkách skutečně nevidím žádný kontakt na lyžařskou školu, jsem dostal kontakt na instruktora. Zavolám mu později. A vybavení k zapůjčení? Ani o tom neměl pán moc páru, ačkoliv mě ujišťoval, že zatím všechny požadavky vždycky uspokojili :) Fajn, říkám si, riskneme to. V nejhorším si půjčím lyže a aspoň si zajezdím na nich.

Instruktor to taky moc nezvedal. Když pak zavolal zpátky, vysvětlil mi proč. Učí totiž v Bystřici na škole a instruktoření má jako koníčka. V podstatě to vypadalo, že jsme jeho první zákazníci. Nevěděl totiž ani kolik si má za lekci vzít peněz. Prý z toho nechce dělat byznys a tak pohledá na internetu jak se ceny pohubují a ve výsledku je vydělí dvěma. Aby se mu zaplatila cesta (8 km?).

Den D

Přišla neděle. Brácha i se Zuzkou mě ráno vyzvedli a přivezli mi lyžařské kalhoty. Ty moje se ztratily ve víru stěhování, stejně jako lyže. Sbalil jsem nabitou kameru, abychom se mohli později kochat výkony, a jelo se. Marťa sice málem zabloudil, ale nakonec stačilo držet se hlavního tahu a neodbočovat do sněhem zavátých vedlejších silniček a za půl hodinky jsme byli na místě. Chlapík, co mu přezdívají Průša a který má víc prstů na rukou než zubů v puse, nás zaparkoval a my se vydali hledat někoho z půjčovny a taky instruktora.

Když se rozhodujete, jestli se vám vyplatí pořizovat vlastní výbavu, ať už na lyže nebo na snowboard, jsou to vlastně velmi jednoduché počty. Zkrátka pokud jedete 1x do roka na týden do Alp, vyprdněte se na vlastní lyže – nestojí to za to. V půjčovně se dají sehnat fajn kousky za příznivé ceny a za zbytek peněz pořídíte pár celodenních permanentek na Semmeringu. Ale jedna výjimka platí – vždy si kupte vlastní boty! Neznám horší pocit, než když mám sto chutí vyhodit ponožky a to jsem do těch půjčených bot ještě ani nevlezl :D

Prkna pro nás měli, vypadaly použitelně, boty mi byly na levou nohu trochu těsné. To už tak bývá, když má člověk levou nohu o půl čísla větší. Chlapík v půjčovně měl pohodový přístup a neváhal mi na levou nohu půjčit úplně jinou botu. O půl čísla větší. Sláva! Nikdy jsem se necítil tak pohodlně, konečně mi seděly obě boty. Seděly a smrděly. Zuzka měla jako jediná boty vlastní. Přestože měla být stejný začátečník jako my. Měla být. Ale o tom později. Prozatím si ani nebyla jistá, kterou nohu má přední. Tak ji vyhnali ven se párkrát sklouznout aby to zjistila. Přišla zpět s tím, že je jí to jedno :D Dostala prkno na levou jako ostatní.

Vyrazili jsme k vleku, našli instruktora, představili se na tykačku a učení mohlo začít. Trocha suché teorie ze začátku a pak pěšky do první třetiny svahu. Obout přední nohu a zkusit udělat pár kroků. Pak se otočit. Už s těmito úkoly bych si vystačil na půl dne. Pak jsme obuli zadní nohu a zkusili si sjet malý rovný kousek napříč svahem. Nejdřív s oporou a pak bez.

Když je hlava blbá

Součástí suché teorie jsou i instrukce jak padat. Jedno ze základních pravidel zní – nedávejte před sebe nebo pod sebe ruce. Jednoduše proto, aby se vám nestalo to, co mně. Opojen tím, že jsem ujel bez velkého zakolísání sám nějakých 5 metrů jsem se rozhodl, že to stačilo, nemá se to pro začátek přehánět a že raději zastavím. A protože si nehraju na žádného libového frajera, klidně zabrzdím tak, že sebou plácnu do sněhu – já se za to nestydím :) Takže připravit, převážit dopředu, ruce před sebe a… (všimli jste si té základní chyby hned 5 minut po teoretické průpravě?) KŘUP! Malíček se zachytil, šel do strany a já zjistil, že už nebudu ten Jůra gumovej jako na základní škole :D Říká se, že když je hlava blbá, trpí celý tělo. To znám a vyzkoušel jsem si to mnohokrát. Ale když má za hlavu trpět něco tak nicotného jako je prst, ještě k tomu ten nejmenší, končí to zjevně tragicky.

Zkoušel jsem trpět, nepomáhalo. Zkoušel jsem rozhýbat, nepomáhalo. Zkoušel jsem ledovat – mrzlo, ale nepomáhalo. Bylo jasné, že je dosnowboardováno. Alespoň pro mě. Ostatní ale ať si to užijí, aspoň můžu o to víc natáčet, pokud to ruka dovolí. Navíc se ze mě vlastně stal sparingpartner pro Zuzku, takže jsem ji vodil za ručičku při osvojování nových technik. Tak jsme se učili otáčet, jezdit ke svahu i od svahu, klouzat napříč prknem přímo ze svahu. A znovu přišel čas aby sparingové žáka pustili a on si zkusil jet kus sám, než sebou flákne.

Nejrychlejší student snowboardingu

I Zuzka si řekla. Tak jsem ji pustil a šel za ní, připravený ji zase chytit nebo být aspoň oporou při vstávání. Pak jsem šel rychleji. A nakonec jsem to vzdal, protože jsem byl rázem zbytečný. Zuzka udělala jeden oblouk, druhý, hodila zadní nohou jako profík a zastavila až u vleku. Sůva z nudlí byla proti mně čajíček. Nesnáším lidi, kterým to jde samo :D Za to musela vydržet než se dovlečeme my, protože Martin je na rozdíl od ní standardní žák, který ví jak se chovat v kurzu, takže padal a zase padal a dělal zkrátka to, co se od žáka očekává. Rozhodně žádná překvapení :)

U vleku jsme se dohodli, že nemá smysl, aby se Zůza štrachala pěšky. Skočil jsem jí pro permici, nabil ji na závratných 5 jízd a čekal, jak se bude učit na pomě, padat, vracet se a zkoušet to znovu, než projede všechny jízdy a bude čas k odchodu, protože už bude tma. Zase špatně. Ta holka si to jednou zkusila nanečisto, s instruktorem a utrženou kotvou a pak hned vyjela až nahoru :)

Když to Marťa viděl, zapomněl, že je standard a šel do toho taky. Tam už se bylo na co koukat, protože v souladu s očekáváním nedojel dál než za třetí sloup. A i to je co říct, protože už dva předchozí sloupy bojoval jako lev s gravitací i s chybějící adhezí. V podstatě dojel slušně jen k prvnímu sloupu. Protože ho při tom instruktor držel za flígr. Jakmile ho pustil, došlo k podobné situaci jako když vypustíte dítě na kole, které jste doteď drželi – bojuje, bojuje, ale nakonec jen vrávorá, vrávorá, poskakuje, hopká, zakopává a končí na zemi. Směšný pohled. Jsem rád, že jsem byl u toho :D A ještě raději jsem, že jsem u toho měl i kameru, takže až se ruka uzdraví a bude moci ovládat myš, přibude i video.

Na Dalečín za levnou zábavou

Když jsme skončili lekci, přišel čas na zaplacení dvou hodin instruktora. Ten zjistil, že podle oficiálního ceníku, který je vylepený v hospodě, by si měl říct o tisícovku. Mě ale nepočítal, tak se z nás rázem stala skupina do dvou členů, 350,- Kč/h. O 700,- by si asi neřekl ani ve snu. Co je ale horší, že mu bylo hloupé si říct i o tu dříve zmíněnou polovinu, takže si nakonec řekl o 280 korun. A takhle je to na vesnici se vším. Lidi se tak bojí říct si o peníze které jim náleží, že ze své práce potom nic nemají. Přitom dokázal dobře vysvětlit, ukázat i naučit. Rozhodně bych ho doporučil.

S placením půjčovného jsem dopadl podobně. Nic nám neplaťte, za těch 15 metrů… :) I tak je tam půjčovné na 4 hodiny 150,- a na celý den 200,- Kč. A to už pak člověk opravdu uvažuje, jestli má smysl se tam tahat s drahými lyžemi. Na víkendové poježdění nemá, rozhodně.

Zbytek dne jsem strávil u pivka, sem tam točením záběrů z vleku a občasným žvaněním s Průšou, který tu evidentně dělá takovou holku pro všechno. Sympatickou a klasicky ukecanou ;) Pivo tam mají mimochodem taky moc dobré. Stejně tak vlastní vodu. Jen až si budete dávat pizzu, pozor na pálivou. Je sice ohřívaná, ale opravdu se může pyšnit tímhle označením. Papričky piri piri dodají jídlu ten správný říz :D